Khuda e Faring - film o české horolezkyni Diny Štěrbové a Viti Dokoupila v režiji Libora Jeřábka

Recenze filmu Khuda-e-Faring

 Jakýsi horal volá do ticha hor. Modlitba či prosba o pomoc? Snad. Mám dojem, že v prosebné melodii mužského hlasu zachytím slovo „Aláh“. Ano, je to tedy modlitba a byla vyslyšena. Kdesi na druhé straně zeměkoule totiž jeho modlitbu zaslechlo pár lidí. Média odvysílala zprávu, že severní Pákistán postihlo ničivé zemětřesení. Jedním z těchto lidí je Víťa Dokoupil, horolezec a humanitární pracovník  liberecké organizace Hand for help. Rozhodl se, že do postižené oblasti dopraví mobilní nemocnici. Oslovil známou horolezkyni Dinu Štěrbovou a projekt se začal pomalu uskutečňovat.
 Takto začíná přibližně padesátiminutový dokument zlínského režiséra Libora Jeřábka.
Snímek je postavený na vyprávění dvou výše zmíněných lidí. Jejich slova jsou  prokládána autentickými filmovými záběry z horských oblastí Pákistánu, drsné krásy přírody a tvrdého života horalů, žíjících neustále na hranici života a smrti. Záběry pořídil sám Víťa Dokoupil a nutno podotknout, že jsou hodně zdařilé. Dina s Víťou nejprve velmi věcně hovoří o přípravách a samotné přepravě mobilní nemocnice. Dále přecházejí  k popisu  drsného života místních obyvatel a nakonec se dostávájí i k niternějším otázkám jako proč to všechno dělají nebo co se postupně naučili při svých opakovaných návštěvách. Jak ze slov, tak i z rysů tváře obou protagonistů lze poměrně snadno odečíst povahové jejich vlastnosti - odhodlání, houževnatost, cílevědomost, praktičnost, nutkání zkoušet cesty, které ještě nikdo neprošel, ale také třeba soucit s utrpením druhých či potřeba být užitečný. Zajisté velmi důležitá vnitřní výbava  pro tak náročný projekt, do kterého se pustili. Ne náhodou byl jejich humanitární počin oceněn v roce 2010  prezidentem republiky Zlatým záchranářským křížem.
 Velmi mě zaujal moment, kdy dvojice mluví o své původní představě, jak by měl celý projekt probíhat. Měli za to, že postaví nemocnici, předají klíče někomu z místních a tím to pro ně skončí. Jaký byl jejich údiv z toho, že tím se teprve vše začíná. Ty klíče nebylo komu předat a tak se museli jěště několikrát do osady Arand vrátit a trpělivě školit personál nemocnice, učit místní horali různým civilizačním návykům, aby na příklad předcházeli nejrůznějším zdravotním potížím, mluvili s místními  o potřebě vzdělání atd. Zkrátka lekce vytrvalosti, odhodlání a trpělivosti. V ten okamžik si člověk uvědomí jaká je civilizační propast mezi oběma zúčastněnými stranami..
 Je jen škoda, že se ve filmu neobjeví výpovědi místních horalů o tom, jak vnímali působení Víti a Diny v jejich osadě, aby tak vytvořili jakýsi pohled z druhé strany barikády a divák měl možnost lépe poznat vzdálenou kulturu pakistánských horalů či  jejich  názory a dojmy. Z materiálů o filmu se divák může dovědět, že filmování místních obyvatel bylo od počátku komplikováno různými náboženskými tabu, jako třeba filmování žen a dětí. Své možná sehrála i jazyková bariéra, protože tamní komunita hovoří podle slov Diny Štěrbové pouze jakýmsi místním jazykem, velmi odlišným od národního jazyka Pakistánu – urdu. Závěrečná promluva ženy s dítětem, je však důkazem toho, že se některá tabu podařilo překonat. Jejím  slovům sice divák nerozumí, nejsou totiž opatřeny titulky,  působí však velmi přátelsky.  Emocionálně nejsilnějším okamžikem filmu je určitě scéna, kdy místní učitel nebo jakýsi předák spolu s dětmi provolávají  Dině a Víťovi slávu. Ti dva jsou evidentně dojatí a z pozorovatelů se tak najednou stávají samotní účastníci dění. Právě toto propojení s místními obyvateli je pro mě jedním z největších dosažení celého projektu mobilní nemocnice.
 Zvláštní je pro mě fakt, že v názvu svého filmu použil český režisér slova jazyka urdu v době, kdy celý svět už snad mluví pouze anglicky. Možná autor doufá, že tento název působí natolik záhadně, že si divák dá tu práci a tajemství rozluští vlastním úsilím. Možná nás také autor záměrně tlačí do situace, ve které náznakem zažijeme prvotní pocity obou humanitárních  pracovníků – tedy pocity jazykové bariéry v novém prostření a nutnost se s touto skutečností nějak vypořádat. A protože mě film zaujal, rozhodl jsem se chviličku gůglovat. Ne moc úspěšně -  našel jsem pouze slovo „Khuda“, které v jazyce urdu znamená Bůh. Ten zbytek už byl pro můj internetový vyhledávač a mé odhodlání příliš a tak jsem musel kontaktovat tvůrce filmu samotného.  „Bůh s tebou“ přišla mi po chvíli  odpověď na můj mobil. Uvědomil jsem si, že to byla i poslední slova vesnické ženy s dítetem, která jako jediná místní mluvila na kameru. Tehdy ta slova patřila asi Víťovi Dokoupilovi, protože to byl zřejmě on, kdo stál za kamerou. Teď je můžeme popřát filmu samotnému – tedy aby sklidil patřičnou odezvu a aby si našel ty, které si najít má.
Ještě jednou tedy: „Khuda-e-faring.“

Musím se přiznat, že až po tomto dovysvětlení na mě dolehla síla výpovědi té ženy s děckem. Určitě věděla, že za ten rozhovor na kameru může mít potíže. Jenže vděčnost, kterou zřejmě pocítila vůči dvojici českých "dobrodruhů" byla silnější, a tak šla všechna nařízení a zvyklosti stranou. Když jsem psal tu svou recenzi, měl jsem za to, že ono zmiňované tabu bylo jaksi zrušeno všeobecně, tedy v celé osadě Arand. Až teď mi dochází, že to tak vůbec nemuselo být a že to, co ta žena udělala, bylo velmi odvážné. Škoda jen, že přesně nevíme, co říká.

Velmi nosný dokument. Díky!

super ta paní Dina je neskutečný člověk, a každý z nás se má od ní co učit! víte někdo kam mohu poslat například hračky i drobné higyenické potřeby či oblečení na zimu? 

... klobúk dole pred Dinou a Víťom... je dobre že po svete sa pohybújú takýto ľudia, ktorí vidia, počujú, ale hlavne konajú,,. je to vzácne v dnešnom materiálnom a uponáhlanom svete... vďaka aj za recenziu k filmu... 

To je úžasný dokument...

Díky za dokument, zajímalo by mě jaká je situace dnes? Jde někde dohledat? Díky a klobouk dolů...

Chcela by som byť ako Dina Štěrbová